Pandemie onemocnění způsobené koronavirem a řada vládních opatření přijímaných po celém světě přiměla lidi, kteří se odmítají vzdát léčivých účinků přírody, k úvahám, co dělat pro posílení své přirozené imunity. Znovu sobě i ostatním připomínají, že součástí zdravého životního stylu nejsou jen správné stravovací návyky, pohyb v přírodě či každodenní život bez stresu, ale také pravidelné otužování. Ve Střední průmyslové škole chemické Pardubice působí mnoho pedagogů, kteří si svůj život bez blahodárného účinku ledové vody na svůj organismus již nedovedou představit. Blahodárné návyky se navíc snaží přibližovat i svým žákům a motivovat je ke stejnému způsobu péče o vlastní zdraví.
Ilustrační foto Ivan Hudeček
Nechme promluvit jednoho z těchto učitelů, Eduarda Macků:
Proč se otužuji? Důvodů je několik. Motivovaly mě především životní příběhy dvou lidí. Jeden se jmenoval Vincenz Priessnitz a druhý Wim Hof. A dále pak můj odmítavý postoj ke konzumnímu řešení zdravotních problémů, vnucovaný lidem v dnešní komerční společnosti.
Ve vztahu k chladu jsem měl dlouhá léta zažité názory mých rodičů a prarodičů:
„Pořádně se oblékni, venku je zima, ať nenastydneš.“
„Vezmi si šálu a čepici, nebo prochladneš a budeš nemocný.“
„V tom tričku nastydneš a dostaneš zápal plic.“
Přesto mě otužování mnoho let přitahovalo. Obdivoval jsem horolezce, kteří v mrazivém počasí slézali himalájské vrcholy. S mými kamarády horolezci jsem mnohokrát spal v zimě v noci ve sněhu bez stanu ve sněhovém záhrabu. Při sportu, který se jmenuje „canyoning“ jsem trávil dlouhé hodiny v neoprenovém obleku v ledově chladné vodě horských potoků. Často jsem si dával ráno studené sprchy. K tomu pravému „otužování“, kdy člověk vleze do díry vysekané v ledu a celý se ponoří do ledové vody, jsem se ale nikdy neodhodlal. Až v loňském roce…
Už od nepaměti se traduje, že chladivá čerstvá pramenitá voda má léčivé účinky. V 19. století žil v Jeseníkách syn rolníka Priessnitze, který se jmenoval Vincenz. V 17 letech utrpěl vážný úraz. Nešťastnou náhodou se dostal pod kola vozu plně naloženého obilím. Přivolaný lékař konstatoval, že svým zraněním buď podlehne, nebo zůstane až do smrti mrzákem. Mladý Priessnitz se ale začal sám léčit pomocí mokrých zábalů, podobně jak tehdy bylo zvykem léčit domácí zvířata. Během jednoho roku se sám zcela vyléčil. Postupně začal léčit pomocí chladné vody, vlhkých zábalů a chladivých lázní různá onemocnění kloubů, jako je dna, revmatismus, ochrnutí, dále pak onemocnění jater, žlučníku, zažívací potíže a dokonce i některá nervová onemocnění.
V roce 1831 zřídil Priessnitz lázeňský ústav „lázně Jeseník“, kde používal své vodoléčebné metody, jejichž základem bylo pocení v suchém zábalu, pití chladné vody a polévání ledovou vodou.
Dodnes se používají jeho léčebné metody, které jsou velmi účinné, přestože dnešnímu člověku připadají primitivní, zastaralé a zdlouhavé.
Na malém pomníčku, který stojí v lázních Jeseník, jsou vyryta slova Vincenze Priessnitze:
„Chceš-li dosáhnout u živého organismu vlhkého tepla nebo svěží síly, pak pomysli na chladnou vodu, která jako největší léčivý činitel ve spojení s dietou, pohybem a čistým vzduchem tvoří přírodní léčebnou metodu. Proto neklesej na mysli a důvěřuj této jedině pravé léčivé síle, když tě ohrožují náhlá nebo vleklá onemocnění.“
V roce 1959 se v Nizozemí narodil Wim Hof. Člověk, kterého od dětství přitahovala zima a chlad. Tvrdí, že člověk, jako nejdokonalejší organismus, který kdy vznikl na Zemi, má neuvěřitelné schopnosti. Ty se ale, díky své cestě za pohodlím, blahobytem a konzumním způsobem života, odnaučil využívat. Jen s pomocí své psychiky, vhodného dýchání a působení chladu dokáže sám vyléčit spoustu různých onemocnění. Vypracoval svou vlastní metodu, jejíž pravidelné praktikování zlepšuje imunitu, má pozitivní vliv na léčbu autoimunitních onemocnění, stimuluje a zlepšuje metabolismus, redukuje chronický stres a snižuje výskyt zánětů a infekcí v těle.
Wim Hof je držitelem mnoha rekordů zapsaných v Guinnesově knize. Vystoupil například na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro jen v šortkách, zaběhl bos půlmaraton za polárním kruhem, strávil 112 minut v sudu obsypán kusy ledu, na jeden nádech uplaval více než 60 metrů pod ledem, vystoupil jen v letním oblečení bez kyslíkové láhve do výšky 7000 m. n. m. na Mt. Everest…
Někteří lidé se na něj dívají jako na hříčku přírody, jako na něco abnormálního a zcela výjimečného. On sám ale tvrdí, že tyto jeho, pro normální lidi zcela nepochopitelné výkony, je schopen s využitím svých skrytých sil a možností zopakovat téměř každý člověk.
Pokud uvěříte názorům těchto dvou lidí a začnete s otužováním, tak vám dám několik rad:
Největší úsilí vás bude stát překonání své vlastní pohodlnosti, lenosti a změna konzumního přístupu ke svému zdraví.
Začněte nenásilně třeba každodenními ranními sprchami. Nejprve teplou vodou, kdy na sebe na závěr sprchování pustíte chladnější a pak úplně ledovou vodu. Postupně prodlužujte délku sprchování ledovou vodou až na několik minut. Pravidelně přitom zhluboka dýchejte. Nestůjte na místě, ale přešlapujte a točte se dokola. Po týdnu přidejte k pravidelné ranní sprše i sprchování ledovou vodou večer před spaním.
Jestliže je venku sníh, můžete se projít jen v lehkém oblečení bosýma nohama ve sněhu. Nemějte strach. Vsadím se, že nedostanete žádnou rýmu ani kašel. Nic ale nepřehánějte. Za nějakou dobu vám to všechno začne být příjemné.
Zhruba po 2 týdnech budete připraveni na svůj první ponor venku v ledové vodě. Zpočátku třeba jen na minutu. Po vynoření vás začne polévat horko. To je asi nejpříjemnější pocit z celého otužování. Říká se, že je návykový. Nespěchejte pak ale s osušováním a oblékáním. Zhluboka pravidelně dýchejte a pohybujte na vzduchu nohama i rukama. Několik minut se hýbejte. Můžete si i jen tak v plavkách zaběhat v chladném mrazivém vzduchu. Teprve potom se otřete a oblékněte. Je dobré mít připravený horký čaj a několikrát se napít. Určitě se neubráníte třesu. I zkušeným otužilcům se občas chvěje brada nebo ruce.
Otužovat se můžete každý den. Vhodný je ale interval obden. Postupně prodlužujte dobu ponoru do ledové vody. Můžete plavat a nebo, pokud vás velmi zebou ruce, tak jen stát ve vodě na místě a dlaně rukou mít nad hladinou. Klidně si vezměte i čepici. Doporučuje se být tak dlouho ve vodě, jaká je její teplota. Kolik °C, tolik minut.
Postupem času zkusíte třeba po prvním ponoru a krátkém rozcvičení ještě druhý ponor. To vše je jen na vás. Nechoďte ale nikdy do ledové vody sami.
Návrat vašeho těla do úplného normálu může trvat zpočátku i déle než hodinu. Postupně se tato doba bude neustále zkracovat a nakonec zmizí i prvotní třes.
Přes léto vaše úspěchy v otužování vymizí, takže příští rok na podzim budete začínat postupně znovu.
Pokud chcete ještě nějakou další motivaci k otužování, tak si pusťte jeden krásný český film, který se jmenuje „Bába z ledu“.
Nestorem otužování byl svého času také MUDr. Ladislav Nicek z Olomouce