Součástí školního časopisu Střední průmyslové školy chemické Pardubice Vyzvědač jsou rovněž rozhovory s vybranými učiteli. Jedním z nich je také pan učitel Eduard Macků, který se o své pedagogické i životní zkušenosti podělil se současnými žákyněmi Nelou a Kristýnou.

Z jakého důvodu jste se rozhodl pro profesní dráhu učitele?

Jsem učitelem už 36 let. V době, kdy jsem začínal učit na naší střední škole, byli učitelé ve společnosti velmi vážení lidé. Na volná místa učitelů na školách se vždy hlásilo velké množství uchazečů. Začal jsem dělat práci učitele, protože mě bavila práce s mladými lidmi a byl jsem na ni pyšný. Přišel jsem na školu jako mladý inženýr s poměrně velkými znalostmi a zkušenostmi z praxe. Několik let jsem předtím pracoval v Synthesii Pardubice. Tehdy to byla velká továrna, ve které pracovalo téměř 10 tisíc lidí. Nejprve jako dělník, pak jako samostatný výzkumný pracovník a nakonec ve funkci odborného asistenta ředitele podniku. Moje žena a její rodiče byli učitelé a i já jsem chtěl zkusit práci pedagoga.

Vaše nejoblíbenější vzpomínka na Vaše studium?

Studoval jsem také naši chemickou průmyslovku. Tenkrát to ale byla poměrně malá škola, kde se všichni žáci i učitelé znali. Měla něco málo přes 200 studentů. Dnes jich má tolik, jako je obyvatel ve větší vesnici… Vybavuje se mi jedna krásná vzpomínka na naši školu, ale až z prvního semestru vysoké školy. Přišel jsem na zkoušku z obecné anorganické chemie. Měl mě zkoušet pan profesor Horák. U zkoušek postrach mezi studenty. Spousta studentů u něj zkoušku neudělala. Dal jsem mu index. Otevřel ho, pak se na mě podíval a zeptal se: „Vy jste studoval zdejší průmyslovku?“ Odpověděl jsem, že ano. A on na to: „Tak to asi budete chtít jedničku.“ Odpověděl jsem opět, že ano. Bez zkoušení mi ji napsal do indexu a řekl mi, že mohu jít. Takovou pověst tehdy měla naše škola…

Vaše nejlepší vzpomínka z ´chemičárny´?

Těch hezkých vzpomínek je spousta a já si netroufám nějakou označit jako nejlepší. Jedna mi ale zůstane v paměti asi natrvalo. Vracel jsem se ze školy domů. Na kraji Pardubic mi zvonil telefon. Volala mi maminka jedné mé žákyně. Že prý její dceři telefonovala spolužačka a vedla přitom takové divné řeči, jako kdyby se s ní loučila. Rozešla se prý se svým klukem a je z toho nešťastná…. Otočil jsem se a jel zpátky do školy. Zapnul jsem počítač a našel na tu mou žákyni telefonní číslo. Telefon mi nebrala. Zkusil jsem zavolat její matce. Bohužel také bezvýsledně. V osobních údajích mé žačky jsem naštěstí našel telefonní číslo na babičku. Ta mi telefon vzala. Vylíčil jsem jí své obavy o život naší žákyně. Babička bydlela ve stejném městě. Ihned se jela podívat do nedalekého bytu na svoji vnučku. Našla ji v bezvědomí. Spolykala spoustu nějakých prášků. Zavolala tedy záchranku. Nakonec všechno dobře dopadlo. No… a dnes má tahle moje žákyně krásnou, asi desetiletou dceru, žije šťastným životem a občas si spolu píšeme na facebooku.

Co byste doporučil studentům naší školy?

Našim studentům bych doporučil, aby se nikdy nevzdávali. Aby v každé situaci dál bojovali. A pokud se jim bude zdát, že prohrávají, tak to je jen malý krok vzad, který musí člověk udělat, aby vzápětí udělal další krok vpřed. Kdo upadl a vstal je silnější než ten, kdo pád nikdy nezažil. Jo… a také bych jim doporučil, aby si vážili toho, že mohou studovat. Zatím pořád ještě zadarmo. Moc takových příležitostí už v životě mít nebudou.