Součástí školního časopisu Střední průmyslové školy chemické Pardubice jsou rovněž rozhovory s učiteli. Jedním z nich je také paní učitelka Alena Volejníková, která se o své pedagogické i životní zkušenosti podělila s bývalými žáky Eliškou a Janem.
Na začátek bychom se vás chtěli zeptat, co Vás přivedlo k chemii?
V době, kdy jsem chtěla studovat na střední škole, byli u moci komunisté a já jsem pocházela z “politicky nespolehlivé” rodiny. Chemická průmyslovka byla jediná škola, na kterou jsem se mohla dostat. I když oba moji rodiče pracovali v Synthesii jako chemici, nezvolila bych si toto povolání. Chtěla jsem být lékařkou nebo botaničkou a vždycky jsem směřovala spíše na gymnázium. Na vysokou školu jsem se díky dobrým studijním výsledkům dostala bez přijímacích zkoušek. VŠCHT v Pardubicích jsem začala studovat v roce 1980. Na střední škole jsem měla zaměření analytická chemie a na vysoké škole jsem si vybrala specializaci technická fyzikální a analytická chemie.
A jak se za vás vůbec takové předměty vyučovaly?
Dá se říct, že skladba předmětů byla stejná, pouze se neučil předmět výpočetní technika, protože v té době počítače nebyly. Výpočetní techniku jsme měli až na vysoké škole. Jediný počítač byl v jedné velké místnosti, do které jsme neměli přístup. Pouze jsme připravovali děrné štítky, které jsme předávali obsluze počítače. Co bylo jiné, byly laboratoře se čtyřhodinovou dotací. Škola neměla takové přístrojové vybavení, jako má dnes. Daleko více se využívaly klasické metody, měli jsme předmět chemické rozbory, dělali jsme například rozbor cementu, pájky a hnojiva. A málem jsem zapomněla na předmět branná výchova. Učili jsme se nasazovat plynovou masku, hod granátem a spoustu dalších užitečných věcí, které nás měly připravit na útok imperialistů.
Proč analytická chemie?
Tehdy byly na této průmyslovce pouze dva obory. Jeden byl analytický a druhý technologický. Byla jsem zařazena do třídy se zaměřením na analytickou chemii.
A co byste vzkázala dnešním žákům?
V životě přijdou větší starosti, než máte ve škole. Až budete mít rodiny a budete stát na vlastních nohou, tak přijdete na to, že spokojený život je složitá věc. Že pětka ve škole není tak strašná, že jsou daleko horší věci, se kterými budete v životě bojovat. Dále bych chtěla vzkázat žákům, že pokud se dostanou do situace, že neví, jak dál, je dobré si nechat od někoho pomoci. Vždycky existuje někdo; rodiče, učitel, výchovný poradce nebo psycholog. Vždy existuje nějaké řešení. Také si myslím, že se vyplatí na sobě pracovat, vzdělávat se. Mám ráda, když se na sebe lidé usmívají a jsou k sobě slušní.
Slyšela jsem, že je tady několik učitelů, které jste učila. Kdo to například je?
Učila jsem pana ředitele Ptáčka, v roce 1992 byl ve druhém ročníku. Učila jsem ho na analytickou chemii a laboratoře. Také jsem byla místopředsedkyní jeho třídy u maturitní zkoušky. Učila jsem taky paní Burešovou. Byla velmi dobrou žákyní. Byla jsem třídní učitelkou pana Leinwebera. Několik mých současných kolegů bylo mými spolužáky na střední škole – paní Ing. Souradová, pan Ing. Macků a paní Ing. Šedová.
Jakými zásadami se ve své pedagogické praxi řídíte?
Vždycky jsem se snažila učit žáky tak, jako bych učila svoje vlastní děti, snažila jsem se o co největší míru pochopení a vzbuzení zájmu pro předmět. Nikdy jsem nechtěla přistupovat k žákům jako k soupeřům nebo k lidem, které chci ztrapnit. Učitelské povolání se má dělat s láskou. Ač učím již více než 30 let, tak vím, proč tady stále jsem a co chci žákům předat. To, co máme v hlavě, nám nikdo nevezme. Mám ráda, když se na sebe lidé usmívají a jsou k sobě slušní.
